Vzrůstající hrozbou postindustriální společnosti je "hypokinetická deprivace organismu člověka", která má původ v hypokinetické monotonii denního režimu moderního člověka a podílí se na zvýšení prahu citlivosti propriocepce a v důsledku i ke snížení tolerance k mechanické enviromentální zátěži. Preventivní opatření je třeba hledat, jak v oblasti technické (ochranné technologické prostředky, forenzní legislativa, atd.), tak v prevenci sociálně-biologické (zdravotní a "režimové" aspekty, např. forenzně orientovaná osvěta a reedukace, kinezioterapie, atd.). Existují nepřímé důkazy o existenci následných organických degenerativních změn, které mají kumulativní, často nevratný charakter (např. změny struktury v kostní, svalové nebo chrupavčité tkáni včetně změn reologických vlastností těchto tkání apod.). Účinek ve funkční, procesuální oblasti je rovněž okrajově znám (pokles senzomotorické výkonnosti a spolehlivosti, selhání rozhodovacích schopností atd.). Sem patří selhání psychomotorických reakcí v pracovním procesu (především člověk–stroj). V předkládané kritické recenzi toto dělení na strukturální a funkční změny rozebíráme ve třech úrovních: na úrovni jednotlivých tkání, orgánů a orgánových struktur a nakonec i na nejvyšší úrovni – celých systémů. Obtížnost najít a přesně definovat jednoznačné identifikátory důsledků hypokinetické zátěže na lidský organismus plyne z velké šíře a komplexity celé problematiky.