„Jak jsme to tehdy říkaly? Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě. Při každé té krátké větě se odtrhl jeden lístek z akátové větvičky. Ten, který zůstal poslední, ten platil. Muselo se u toho samozřejmě myslet na někoho konkrétního a platilo to pak o něm. No jo, to bych mohla znovu zkusit. Na koho ale budu myslet? Namátkou a trochu zahanbeně jsem pomyslela: Bože, nepřijde ti to hloupé? V pomalé chůzi jsem začala odtrhávat jeden lístek za druhým a házela je za sebe, ovšem jako elektrizovaná jsem nedokázala vyslovovat jednotlivé stupně a míry lásky. V mé mysli tkvělo pouze jediné: Miluje mě, miluje mě, miluje mě. Nic jiného jsem nemohla vyslovit. Nešlo to. Poslední lístek tedy samozřejmě znamenal: Miluje mě. Moc dobře jsem věděla, o kom to platí.“