Jediné, co možná pamětníky překvapí, je nepřítomnost kdysi tak charakteristického zpěvu Tomáše Hampela. Prouza však nikdy nebyla pevným sdružením vyvolených a za dob její existence se v kapele vystřídalo množství muzikantů. A na tomto albu Prouza dokazuje, že kontinuita kapely pokračuje, že uprázdněná pozice za mikrofonem po odchodu Tomáše Hampela byla zaplněna více než adekvátní náhradou. Karel Mařík výborným způsobem doplňuje celou atmosféru alba.