Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní charakteristikou lidí i ve velice vypjatých situacích jejich vlastní jednání. Pečlivá práce s obrovským množstvím osobních svědectví a dokumentů tvoří základní kámen úspěchu této knihy. A ačkoli Hájková čtenáři předkládá vrchovatou míru výpovědí, jmen a situací, poměrně hladce sleduje hlavní výkladovou linku. Ukázky vzpomínek nemají povahu pouhého vršení důkazů, pod jejichž tíhou by měl čtenář rezignovat na vlastní uvažování. Přínos Posledního ghetta se ovšem nevyčerpává s novým výkladem historie Terezína. Hájková v knize opakovaně konstatuje, že její práci lze číst i jako ukázku, jak analyzovat vězeňská společenství, či dokonce společnosti v extrémních podmínkách.