Poezie Dina Flămânda navazuje ve svém lyrismu a úsporném výrazu na meziválečného sedmihradského básníka a filozofa Luciana Blagu. Ve svých předrevolučních sbírkách zachycuje básník frustraci člověka lapeného v nesvobodném režimu a snaží se z ní najít východisko. Přitom se neuchyluje ke světu klasické krásy ani k cynismu současníků, nýbrž hledá základní významy slov navzdory jejich banalizaci či démonizaci a navzdory vyhnání posvátna z každodenního života. Pobyt ve Francii vnáší do jeho poezie pocity cizince-exulanta. Silně lyrický tón jeho básní vyvažuje přítomnost ironie a autoironie. Díky své obecně lidské tematice a pronikavosti reflexe nabývá Flămândova poezie univerzální přesah, který ji činí sdělnou pro čtenáře na celém světě.
K české kultuře, literatuře a dějinám má Dinu Flămând blízký vztah: Praze věnoval svou sbírku Primăvara la Praga (Jaro v Praze, 2017), Vladimíra Holana považuje za jednoho z největších světových básníků a k jeho odkazu se hrdě hlásí. První český výbor z Flămândovy poezie obsahuje básně vybrané z většiny sbírek zahrnutých do autorské antologie Descos şi ţes (Pářu a tkám) z roku 2018.